Mařena

Z vesnic a měst se vynáší smrt, která je symbolem zimy, nemocí, dlouhých nocí a všeho, co lidem škodí. Tím definitivně končí zima, začíná jaro a probouzí se nový život. Připomeňme si lidové tradice, zvyky a pověry, které ctili a dodržovali naši předkové při starobylém slovanském obřadu vynášení smrti a vítání jara.

Starodávný zvyk vynášení smrti coby symbolu smutné zimy a vítání veselého jara se mnohdy udržuje dodnes. Samotný průběh obřadu se lišil a liší podle regionu i konkrétní vesnice. Princip však zůstává všude stejný – hlavní roli v něm hraje figurína smrti, kterou vytvářejí většinou děvčata ze slámy, někde starých větví, jinde roští a staré uschlé trávy apod. Pak ji obléknou do starých obnošených šatů a kolem krku dají náhrdelník z vaječných skořápek a/nebo prázdných hlemýždích ulit. Používá se vše neživé a nepotřebné. Figurína smrti se původně dělala ve skutečné velikosti lidské postavy. V některých krajích se nasadila na tyč, jinde ji nosili na rukou.

S figurínou smrti pak obcházela děvčata, někde všechna mládež a děti, vesnici, koledovala, zpívala a nakonec vynesla za ves. Ačkoliv byl tento zvyk velkou událostí pro všechny, do přípravy a vynášení smrti se zapojovali výhradně mladí lidé a děti. Dospělí pouze přihlíželi a bavili se.

Když mládež vynesla smrt z vesnice, tak se jí museli nějak zbavit. Nejčastěji ji hodili do tekoucí vody (řeky nebo potoka), která ji odnesla pryč. Kde tekoucí voda nebyla, tak ji shodili ze skály, spálili nebo zahrabali do země.

U nás ve Slezsku chodí dívky na Smrtnou neděli s nazdobeným májíkem a zpívají koledu „O Mařeno krásná, kaj si husy pásla, na zelené luce ztratila papuče…“ Dívky chodí koledovat většinou k rodině a blízkým známým, u kterých dostanou za koledování nějaké dobroty.